Objednávkové číslo: POR978-80-7367-477-9
Autor: Petr Weiss, Laura Janáčková
Vydavatelství: Portál
Základní informace:
Kniha je zaměřena na specifika vztahu mezi lékařem a pacientem v jednotlivých oborech medicíny. Na základě obecných principů charakterizujících zvláštnosti komunikace v chirurgii, onkologii, gynekologii, sexuologii a dalších lékařských specializacích popisuje principy moderních přístupů k pacientovi. Je určena lékařům, psychologům a ostatním zdravotnickým pracovníkům, zvláště pak jejich pacientům.
Rok vydání: 2008
Počet stran: 133
Formát: brož.
Když mluvíme se svými přáteli lékaři, kteří si z nejrůznějších důvodů vybrali
život a práci v cizině, a mají tudíž možnost srovnávat stav medicíny u nás
a v jiných evropských či amerických státech, setkáváme se u nich s názorem,
že rozdíl mezi naším a jejich zdravotnictvím je v podstatě jen (či hlavně)
v přístupu k pacientovi. Tedy ne v úrovni odborných dovedností našich
lékařů, a dnes už ani ne v úrovni jejich technického vybavení nebo ve farmakoterapeutických
možnostech; to vše je naštěstí plně srovnatelné a často
i lepší než jinde. Ten rozdíl dokonce většinou není ani ve vůli či ochotě k lidskému
přístupu k pacientům. Je v komunikačních (ne)dovednostech našich
zdravotníků, ve stylu jejich jednání, v tom, čemu říkáme psychoterapeutický
přístup k pacientovi v nejobecnějším slova smyslu.
Jako psychologové s dlouholetou praxí ve zdravotnictví si přitom plně
uvědomujeme
důležitost psychických a vztahových faktorů i pro tělesné zdraví,
a to jak z hlediska etiologie poruch a nemocí, tak z hlediska průběhu a
úspěšnosti
jejich léčby. V komunikaci a v partnerském pojetí vztahu lékař–pacient
vidíme zatím nenaplněné rezervy naší medicíny. Právě z tohoto důvodu
předkládáme
široké zdravotnické odborné veřejnosti naši knihu o komunikaci
v medicíně. Měla by přispět k zaplnění alespoň některých bílých míst v
této
oblasti, k naznačení možností nebo alespoň k zamyšlení nad tím, že
některé
věci lze dělat i jinak. Uvádíme zde hlavní zásady psychoterapeutického
přístupu,
komunikačních dovedností a zásad jednání zdravotníků jak obecně,
tak v některých oborech medicíny zvlášť. Naprostá většina popsaných
zásad
je přitom aplikovatelná i v jiných specializacích (například zásady a
specifika platná pro gynekologii budou stejná či podobná jako v
urologii, tudíž
podobný bude i styl komunikace lékaře s pacientem v těchto
specializacích).
Kniha by měla pomoci zdravotníkům, především lékařům, nalézt cestu
k účinnější pomoci svým pacientům, ale zároveň i jim samým cestu k
zachování
vlastního duševního zdraví a uspokojení z práce.
Struktura základního rozhovoru
Základní rozhovor ve vnitřním lékařství lze rozdělit na následující úseky:
- navázání kontaktu s pacientem;
- rozhovor o zdravotních problémech;
- sumarizace informací;
- souhrn všech potíží;
- stanovení pořadí všech potřebných vyšetření;
- objektivizace problému a stanovení diagnózy;
- dohoda o způsobu léčby;
- závěr rozhovoru.
NAVÁZÁNÍ KONTAKTU S PACIENTEM
Vztah
lékař–pacient začíná ve chvíli, kdy se lékař a pacient spatří. Klíčem k
za hájení dobré komunikace je obecné projevení zájmu o pacienta. Toho
lze dosáhnout projevením účasti a pozornosti. Na všechny pacientovy
emociální reakce je třeba reagovat. Existuje mnoho způsobů, jak mohou
lékaři přiměřeně reagovat na emoce svých pacientů.
Jedním z
nejúčinnějších je reflexe. Lékař může komentovat pacientovy pocity,
které zaznamenal, jako jsou bolest, zklamání, smutek, strach, například
slovy „dneska jste nějaký smutný“. Tyto komentáře dávají pacientovi
najevo, že si lékař jeho pocitů všiml, pomáhají mu, aby diskutoval o
svých pocitech, a přispívají ke shodě mezi ním a lékařem.
ROZHOVOR O ZDRAVOTNÍM PROBLÉMU
Zdravotní
problém je primárním důvodem, proč pacient vyhledal lékařskou pomoc. Je
zvykem, že ho pacient formuluje vlastními slovy a že je zapisován do
záznamů v uvozovkách. Lékař nejčastěji klade některou z těchto otázek:
„Co vás ke mně přivádí?“ „Jak vám mohu pomoci?“ „Co vás právě trápí?“
Pacientova doslovná odpověď bude zaznamenána jako hlavní pacientova
obtíž. Pacient například odpoví: „Bolí mě u srdce.“ (Pacienti v
odpovědi někdy uvádějí lékařskou diagnózu, a nikoli skutečné symptomy.)
Pacient rovněž může odpovědět: „Asi mám infarkt.“ Odpoví-li pacient
diagnózou, lékař ho požádá, aby přesně popsal své prožitky, například
slovy: „Popište mi přesně, jak se to projevuje.“ Na tento typ přímé
otázky pacienti většinou odpovědí popisem symptomů, které zakoušeli.
Například: „Mám hrozný tlak tady na srdci, také mám pocit bušení a
někdy jako by mi srdce vy nechávalo.“
Někdy pacient informuje o svém
zdravotním stavu vysoce emocionálním způsobem. Když k tomu dojde, je
obvykle nejvhodnější na tuto emoci reagovat hned poté, co se projeví.
Velmi vhodné mohou být krátké komentáře. Například: „Určitě vás to
muselo hodně vylekat.“ Takový komentář obvykle pacienta vyzývá, aby
podrobněji rozvedl své pocity. Lékař pak naznačí jejich přijetí
použitím přímých, potvrzujících komentářů, například slovy: „Váš strach
úplně chápu.“
Jestliže se chce lékař dozvědět více, může u některých
pacientů použít povzbuzující poznámky s otevřeným koncem. Tato
povzbuzení mohou být verbální či neverbální. Příkladem minimálního a
nevtíravého povzbuzení je reakce nebo pacientovy komentáře přikývnutím
či zvuky jako „hm“ nebo „ano“. Takovéto reakce mohou pacientovi dát
velmi účinně najevo, že lékař naslouchá, a povzbudit ho, aby mluvil
dál. Pomocí konkrétních typů povzbuzení můžeme pacienta přímo vyzvat,
aby pokračoval: „Povězte mi o tom víc.“ Obecně pacienti odpovídají na
tato povzbuzení s otevřeným koncem diskusí o tom, co jim připadá
nejdůležitější. To lékaři poskytuje důležité informace, které by
nemohly být získány uzavřenými konkrétními otázkami soustřeďujícími se
na projev symptomu. Pacientům je takto dána i možnost, aby projevili
psychosociální kontext potíží.
SUMARIZACE INFORMACÍ
Sumarizace
informací je pravděpodobně jednou z nejdůležitějších dovedností při
shromažďování údajů. Je jediným způsobem, jak může lékař zkontrolovat
přesnost toho, co mu podle jeho názoru pacient právě řekl. Kontrola
dává lékaři možnost, aby napravil eventuální obsahová nedorozumění, a
pacientovi sděluje, že lékař poslouchá a že se snaží jej pochopit. Toto
úsilí obvykle přispívá k celkové shodě. Navíc kontrola poskytuje
terapeuticky „oddychový čas“ a může pomoci k celkovému ujasnění
problému. Můžeme to uvést například takto: „Proberme si to ještě
jednou, abych měl jistotu, že jsem vám správně rozuměl. Říkal jste, že…“
SOUHRN VŠECH POTÍŽÍ
Souhrnem
zdravotních obtíží se lékař pokouší stručně zmapovat celou škálu
pacientových problémů. Při plnění tohoto úkolu se klíčovou otázkou
stává formulace „Co ještě vás trápí?“
Shrnutí problému obvykle
dlouho netrvá. Umožňuje lékaři zjistit celou škálu pacientových potíží.
Stejně jako původní „hlavní“ problémy by měl lékař prozkoumat i nové,
zatím nepřiznané obtíže otázkami s otevřeným koncem. Mnozí pacienti
totiž mají problém se lékařům svěřovat s některými tématy, která jsou
jim zvláště nepříjemná. Někdy mají pacienti z těchto problémů takovou
úzkost, že je odkládají až na konec konzultace, kdy už lékař nebude mít
dostatek času.
Tento typ interakce může být velmi nepříjemný jak pro pacienty, tak pro lékaře. Může vést k napětí ve vzájemném vztahu.