Mlčoch Lubomír

Objednávkové číslo: POR978-80-7367-224-9

Běžná cena: 265,00 Kč
Naše cena: 239,00 Kč

Omlouváme se, ale zboží není skladem.

 

Autor: Jan Bárta

Vydavatelství: Portál

Základní informace:
Prof. Lubomír Mlčoch je ekonom, přednáší na Univerzitě Karlově na Fakultě sociálních věd, kde byl dvě volební období děkanem. Je katolíkem vyznávajícím dobrovolnou skromnost, spoluautorem práce Pokoj a dobro, která byla počátkem devadesátých let minulého století jedním z plodů desetiletého období obnovy církve. Profesor Mlčoch je generačně spojen s Václavem Klausem a Milošem Zemanem, se kterými se profesně setkával v osmdesátých letech před revolucí. V druhém volebním období prezidenta Havla byl zván na Hrad jako externí poradce pro ekonomické otázky. Knižní rozhovor se zabývá jak životem prof. Lubomíra Mlčocha, tak i jeho pohledem na aktuální společenské a ekonomické otázky s přesahem k tématům křesťanské víry. Text je členěn do kapitol inspirovaných knihou Kazatel.

Rok vydání: 2007
Počet stran: 168
Formát: brož

Ukázky z knihy

Čas objímat i čas objímání zanechat aneb o podobách lásky

Osmá kapitola rozhovoru Jana Bárty s Lubomírem Mlčochem.

 Přestože byli dvojčata, každý byl úplně jiný. Ezau byl chlupatý jak medvěd a sotva povyrostl, doma se moc nezdržoval. Toulal se po polích a stal se lovcem. Jákob byl mámin miláček. Neudělal bez ní ani krok. Bratři si spolu nerozuměli. Nadobro je pak rozdělil podvod jednoho z nich. Jákob se před otcem Izákem vydával za Ezaua. Ze zištných důvodů. Vymámil na něm požehnání, které patřilo staršímu bratrovi. Ezau byl vzteky bez sebe. Chtěl Jákoba zabít. Jákob musel před svým bratrem utéct. Uběhla léta. Jákob se setkání s Ezauem vyhýbal. Jakpak by ne! Jednou se s ním však potkat stejně musel. Svět byl malý i tenkrát. Jednoho dne se Jákob od svých služebníků dověděl, že se k němu blíží Ezau se čtyřmi sty muži. Na Jákoba padla velká bázeň a tíseň. Epizoda zaznamenaná v první knize Bible však končí láskyplným bratrským objímáním. Čas nenávisti se proměnil v čas odpuštění. Dvojčata našla k sobě cestu zpět. Luboši, co bylo dřív? Objímání, nebo zanechání objímání?

Snad nemyslíš tuhle otázku vážně, Honzo? Nad něčím takovým jsem nikdy nepřemýšlel. Jakkoli tvá otázka parafrázuje veledůležitou, a tedy nikdy nezodpověditelnou otázku jinou. Co bylo dřív? Vejce, nebo slepice?

Omlouvám se. Byla to jen snaha o odlehčené otevření rozhovoru nad osmým zadáním Kazatelova uvažování o čase. Podle mého soudu nás totiž čeká uvažování velmi zásadní povahy. Půjde o věci nejdůležitější.

Nejdůležitější? Žít se dá i bez objímání. Navíc právě o čase bez objímání vím i něco z vlastní zkušenosti.

Jedna věc je samotné objímání, ta druhá, a určitě důležitější, co nás k objímání vede.

Ach tak! Už tomu rozumím. Bude řeč o lásce, nemýlím-li se.

Hádáš správně. Co je to láska?

Teologové a zkušenost života z víry už nesčetných generací říkají, že „Bůh je Láska“.

To je ovšem poněkud vyhraněné vysvětlení, nemyslíš?

Já vím, takové vysvětlení lásky může znít uším člověka bez víry jakoby mimo „mísu“. Pokusím se to tedy říci jinak. Všiml sis, že i v žargonu mladé, a tedy spíš „nevěřící“ generace je časté slovní spojení „to je boží“?

Nejčastěji ho užívají, když něco, nebo spíš někoho obdivují.

„Ten můj kluk je boží!“ můžeme zaslechnout povzdech zamilované před kamarádkami. Za sebe však trvám na tom, že láska je Boží dar. Tento dar lásky v nás pak lásku probouzí. Máme-li být „obrazem Boha“, pak bychom měli láskou, kterou v nás svým darem vzbudil, milovat lidi, jako je miluje on.

Pozor, Luboši, ale to už je zadání! Lásku podle mého soudu nelze podmiňovat.

Boží láska není ničím podmíněná, ona v nás jen probouzí potřebu na ni láskou odpovídat, tím že si Boha zamilujeme z celého srdce, celou myslí, veškerou silou své osobnosti.

Milovat Boha se mi jeví jako záležitost poněkud abstraktní.

Však také z Písma slyšíme jedním dechem k pokynu milovat Boha i zadání milovat svého bližního jako sebe sama.

Připouštím, že tohle už tak abstraktní není. Ovšem dere se mi na jazyk otázka další: „Kdo je můj bližní?“

V našem uvažování o lásce na bližního dojde řada. Teď považuji za nutné jen doříct to, co jsem o Boží lásce už vykládat začal. S požadavkem milovat Boha i bližní se na nás obrací Syn Boží. Ten jediný „viděl Boha“ a miloval Boha Otce právě tak, jak jsme žádáni my lidé. Syn Boží nás miloval láskou bez hranic. Sám přece řekl: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“

Čas sázet i čas trhat aneb o životě v proměnách času

Úvodní kapitola rozhovoru Jana Bárty s Lubomírem Mlčochem.

 Ačkoliv bylo z města mého dětství do hlavního města Rakouska co bys kamenem dohodil a za hezkého počasí jsme obrysy Alp z oken druhého patra naší školy U divadla viděli velmi zřetelně, byl pro nás kraj na jižní straně ostnatých drátů táhnoucích se hned za posledním barákem naprosto nedostupný. Ne že bychom o něm nic nevěděli. Vždyť na dolní nádraží dvakrát týdně dorazil poloprázdný luxusní autobus s tabulkou Wien. Každý rovněž věděl, že jsou odtamtud žvýkačky, které spolužáci z privilegovaných rodin straníků demonstrativně žvýkali o přestávkách na chodbách školy, navzdory vyhlášení soudružky ředitelky Pernické školním rozhlasem, že žvýkání se neslučuje s morálním kodexem mladého komunisty. Město známé sterilovanými okurkami v sladkokyselém nálevu a záchodovými mísami ze zestátněné keramičky, jež se ani nenamáhala změnit jméno původní fi rmy, žilo svými vlastními starostmi. Jako by svět za dráty náležel k jiné a naprosto nezajímavé planetární soustavě. Konec března zpravidla vyhnal většinu obyvatelstva do zahrad za domy. Vídeň byla tudíž každému ukradená. Vlhká a jarním sluncem prohřátá půda si naléhavě žádala své. Nastal čas sázení. S mým bratrem Vítkem jsme každoroční usilovné posedlosti opracovat alespoň kousek půdy podlehli také. Maminka, která onou posedlostí nijak zasažena nebyla, se nakonec smilovala a náš zahradnický úlet finančně podpořila, přestože patrně už předem věděla, že nás naše usilování, jen co se měsíc s měsícem sejde, přejde. V drogerii jsme nakoupili sáčky se semeny. Byly na nich fotografi e květin a my každý rok věřili, že se jejich krásy na našich záhonech dočkáme. Semena se dostala do řádků v zemi hned po nákupu přesně podle návodu na zadní straně sáčků. První týden jsme záhony obcházeli velmi pozorně i několikrát za den. Nic! Nepředpokládali jsme, že po čase setí následuje čas čekání. Ve chvíli, kdy se na záhonech začaly objevovat první zelené lístky, propadli jsme stejně náruživě jiné posedlosti. Vyznávám, že času trhání květin z obrázků na sáčcích se semeny jsme se nikdy nedočkali. Nepříjemný čas čekání nás udolal.

Proč nazýváš čas čekání nepříjemným? Copak je čekání nutně nepříjemné?

Nás prostě čekání nebavilo.

Aha! Vy jste měli za to, že čekání vás musí bavit!

A to je špatně?

Asi ano, když jste ztratili trpělivost a nakonec se ani úrody či sklizně nedočkali.

Dnes už se snad ani na úrodu čekat nemusí.

Ano, pro práci v zemědělství se změnila i terminologie. Hovoříme o výrobě potravin a potraviny jsou produkt. Výroba se plánuje do nejmenších podrobností a v ní není místo pro něco tak těžko uchopitelného, jako je čekání či víra, že vše dobře skončí. Držíme pevně výrobní proces ve svých rukou.

A není to dobře? Nežít v obavách, že se třeba sklizně taky nedočkám?

Obávám se, že se tím v konečném důsledku ochuzujeme o to, co dělá lidský život bohatším a možná i šťastnějším. Ztratilo se tím něco z přirozeného řádu střídání ročních období. Můžeme mít vlastně všechno a hned. Z našich životů se vytrácí období čekání a těšení se na úrodu, těšení se na plody. To je škoda. Kdo ztratí schopnost čekat a nesnese byť jen pomyšlení na to, že něco nebude hned, připravuje se o naplnění nezbytné lidské potřeby na něco se těšit, na něco se připravovat. Život s okamžitě splněnými přáními a sny se mění v stále střídavý řetězec zábavy a nudy. Nic není nemožné, a proto ani žádoucí.

Znám však lidi, kteří se hroutí z nenaplněných přání, z dlouhého čekání. Čekat je málo, nemyslíš?

Zase si dovolím odpovědět příkladem mně blízkým. Zemědělec věří, že to dobře dopadne. Navzdory všemu starání však také ví, že to třeba dobře dopadnout nemusí. Nemá prostě nikdy všechno ve svých rukou. Uvědomuje si svou závislost na událostech, které nemůže v žádném případě ovlivnit. I to je jeden z důležitých aspektů lidského života.
Všechno v životě pojistit nelze. Ani čekání.


Kdo pak v takovém případě dokáže určit hranici mezi čekáním na naplnění poblázněných snů a potřebou těšit se na splnění moudrých očekávání?

Určit hranice našich možností i očekávání je věc nesnadná. V současnosti je snaha o jejich určení ještě ztížená tím, že se nám ze životů vytratila další dost zásadní věc, budovaná lidským pokolením po staletí. Říkáme jí tradice. Za posledních šedesát let jsme prošli obrovskými změnami, které proměnily naše životy. Tradice se v nich scvrkly na pár nostalgických momentů v roce, při nichž se zavzpomíná na doby ztracené v nenávratnu. Přitom právě ony vnášely do života potřebné hranice a míru lidských očekávání. Člověk věděl o očekáváních a představách těch druhých. Očekávání druhých jeho vlastní očekávání moudře limitovala.

Od stejného autora